Historie Vinohrad

Městská část Brno-Vinohrady  spolu s hradem Špilberkem a kostelem svatého Petra a Pavla tvoří jednu z patrných dominant moravské metropole. Brněnské Vinohrady a jeho obytná část se nad městem Brnem a brněnskou kotlinou vypínají  na jejím východním okraji v nadmořské výšce 290 až 300 metrů. Ač  Vinohrady náleží k nejmladším brněnským městským částem i jejich územím procházely dějiny úzce spjaté s minulostí Brna, někdy též s historií Moravy či českého a nebo, chcete-li, československého státu.

Pradávnou minulostí Vinohrad

Trvalé osídlení území dnešních Vinohrad je spojeno až se čtyřicátými lety 20. století.  Přesto však noha člověka prokazatelně vstoupila na půdu dnešní městské části mnohem dříve. Důkazy o pohybu člověka starší doby kamenné po území  dnešních Vinohrad přinesl záchranný a posléze též i systematičtější archeologický průzkum prováděný od počátku 80. let minulého století paralelně s výstavbou dnešní vinohradské obytné zóny. Na počátku 80. Let bylo na povrchu terciérové štěrkové terasy, v prostoru dnešní Prušánecké ulice, odkryto pět velmi zajímavých nálezů. Podle archeologů nejvýznamnější z těchto nálezů se zdá být masivní mousterienský hrot vyrobený ze severského pazourku. Jeho vznik je kladen do období středního paleolitu  - starší doby kamenné, kultura zvané mousterién. Časově lze onen nález umístit do doby kolem 40 000 let před naším letopočtem. Podobně jako ostatní nálezy i tento hrot na území dnešních Vinohrad zanechali  lidé lovci doby kamenné, když tudy tudy před více než čtyřmi desítkami tisíc let putovali za obživou. Tou byl lov zvěře a sběr plodin.. Další tři z pěti nálezů z Prušánecké ulice – oboustranně retušovaná čepel  a dva levalloidní úštěpy – jsou již méně výrazné a jejich paleolitické stáří se tak nedá přesněji stanovit. Pro vinohradskou lokalitu je rozhodně zajímavý poslední z pěti nálezů na Prušánecké ulici, který představuje čepel s patrnou přípravou úderové plochy. Význam oné hrubé čepele tkví v tom, že byla vyrobena ze stránskoskalského rohovce, tedy z materiálu, pocházejícího z území nedaleko Vinohrad, z území Stránské skály.  Archeologický průzkum vinohradské lokality byl prováděn i v první polovině 90. let minulého věku. Tak v roce 1993 při provádění rozsáhlého odkryvu území nad bývalou cihelnou v Růženině dvoře byla nalezena čepel vyrobená ze stránskoskalského rohovce. Tento povrchový nález lze časově zařadit do mladšího paleolitu, do mladší doby kamenné. Jeho vznik se tedy pohybuje mezi 40 000 až 10 000 lety před naším letopočtem.  Z dalších zajímavých archeologických nálezů pořízených v lokalitě Růženina dvora lze uvést alespoň dva křemenné choppery – jakési sekáčky – a jeden chopper křemencový. Výsledky archeologických výzkumů prováděných na území Vinohrad počátkem 80. let a v z první polovině 90. let minulého století zřetelně předložily důkazy o pohybu a případném, byť zřejmě pouze krátkodobém, pobytu člověka na území dnešních Vinohrad jak ve starším paleolitickém období (tedy ve starší době kamenné), tak i v období paleolitu mladšího. 

Vinohradské území na sklonku války třicetileté         

O dlouhodobém osídlení území brněnských Vinohrad v době historické – tedy v čase, jehož děje jsou již doložitelné písemnými prameny – postrádáme doklady až do 40. let minulého století. To však v nejmenším neznamená, že by se na tomto území, které bylo v minulosti pokryto lesním porostem, a které lidé v běhu dějin pozvolna přeměňovali v plochy zemědělské půdy, neodehrály či neodehrávaly události povýtce dramatické. Když na sklonku třicetileté války, v létě roku 1645, oblehlo početné švédské vojsko tehdy slavného a vynikajícího vojevůdce generála Lennarta Torstensona město Brno, utábořila se část osmadvacetitisícové švédské armády v prostorách a v okolí zábrdovického kláštera. Odtud podnikali švédští vojáci útočné výpady nejen proti čtrnácti stovkám Brňanů hájícím městské hradby, ale vydávali se rovněž do blízkého i odlehlejšího okolí města zajišťovat potraviny a vůbec vše potřebné pro muže ve zbrani i pro jejich koně. Při těchto loupeživých či chcete-li zásobovacích výpravách Švédové nepochybně projížděli i územím vinohradské plošiny směrem k Líšní a Slatině a dále do dalších obcí ležících ve východní a severovýchodní části brněnského okolí.  Procházel-li přes dnešní území Vinohrad nechvalně proslulý Torstensonův plukovník Kurt Reinike de Kallenberg, nemůžeme s určitostí říci. Snad tudy naším územím či kolem něj táhl se svými mušketýry, pikenýry i jízdním oddílem na cestě k Novému hradu u Adamova. Nového hradu se zmocnil lstí za pomoci zrady jistého Vokouna, souseda z nedalekých Olomučan. Hrad, za jehož pevné zdi se uchýlili s mnoha cennostmi církevní i světští hodnostáři ze širokého okolí Kallenbergovi vojáci dobyli, vyplenili a zničili a podle pověsti všechny živé pobili. Na obléhání Brna však tento plukovník švédského vojska (údajně finského původu), nejvyšší představený lužický a zmocněný gubernátor Reinike Kallenberg, pyšnící se hrdým titulem dědičného barona moskevského, wettesingského a westheimsého markrabství, zle doplatil. Dne 26. června roku 1645, při těžkém bojovém střetnutí s císařským oddílem vedeným neohroženými veliteli plukovníkem Martinem Pachojem a Štěpánem hrabětem z Vrbna, kteří přijížděli obráncům Brna na pomoc, byl plukovník de Kallenberg v prostoru dnešní Údolní ulice těžce raněn střelou do levé části hlavy. Překvapující, ohromující a rozhodný úder onoho nepočetného pomocného císařského oddílu švédské oblehatele značně vyděsil. V domnění, že na ně zaútočila celá regulérní armáda císaře Ferdinanda III., opouštěli v chvatu švédští vojáci svá postavení a dílem prchali nebo se organizovaně stahovali k východnímu okraji brněnské kotliny. Odtud hodlali ustoupit k Olomouci. Ta byla od roku 1642 obsazena švédskou posádkou. Ve všeobecném chaosu a zmatku však neopomněli švédští vojáci vzít s sebou těžce zraněného velitele  Kallenberga. Plukovník však následujícího dne, v úterý 27. června, ve dvě hodiny ráno, závažnému poranění hlavy podlehl. S velkou pravděpodobností švédské jednotky tehdy od Brna ustupovaly i přes Vinohradské území a kolem Stránské skály a s nimi byl dozajista převážen umírající Kallenberg. Podle jedné z verzí o Kallenbergově skonu nebohý plukovník vypustil duši právě v prostoru východně od Brna a byl pochován na Stránské skále, tedy velmi blízko dnešního území Vinohrad. Na našem území tedy mohl zemřít. Údajný Kallenbergův hrob na poli u Stránské skály byl nalezen po více jak dvou stovkách let, v roce 1859, vysloužilým důstojníkem rakouské armády Eduardem von Hankensteinem.  Prostřelená lebka a doprovodný textový materiál, které měl Hankenstein tehdy nalézt, jsou dnes deponovány v brněnském městském muzeu na Špilberku. Ačkoliv poslední odborné výzkumy plukovníkova úmrtí (především pravost jeho tělesných ostatků) naznačují možnou falzifikaci, zůstává tajuplný Kallenbergův příběh otevřen a stal se již neodmyslitelnou součástí minulosti území dnešních Vinohrad. 
Sto dvanáct dnů trvající úspěšná obrana Brňanů před švédským obléháním je zaznamenána pro dnešní dobu v řadě dobových i pozdějších písemných pramenech a obrazových dokumentech.Východní část brněnské kotliny s vyznačeným švédským ležením při zábrdovickém klášteře s přilehlými polnostmi, po kterých táhne švédský oddíl vzhůru přes židenické území  k území dnešních Vinohrad, zachycuje plán brněnského obléhání v italsky psané knize nazvané Relatione dell´assedio di Bruna e della fortezza di Spilberg. Publikace popisuje boje v okolí města Brna probíhající v onom létě roku 1645. Údaje v knize obsažené, jakož i plánové vyobrazení území a bojů během obléhání jsou věrohodné – značně autentické. Publikace byla totiž vydána v roce 1672, tedy těsně po ukončení švédského obléhání Brna (1645) a po završení třicetileté války (1648) a tudíž velmi hodnověrně zachycuje nejen podobu území Židenic, ale také k němu přiléhajícího území dnešních Vinohrad. Jedná se zřejmě o první zachycenou podobu našeho vinohradského území. . Snad poprvé území Vinohrad plnohodnotně kartograficky zachytila mapa Brna a brněnského okolí, kterou vypracoval v polovině 19. věku rytíř F. Collar. Technickou stránku vydání mapy zajistili rytec F. Mehl a tiskař J. Feyertag. Mapa nesoucí název Brno a okolí ( Brünn und Umgegend) byla vydána v roce 1845. Podkladem pro zpracování mapy se staly sekce druhého vojenského mapování, které se na Moravě uskutečnilo v letech 1836 – 1840. Na těchto sekcích byly situační prvky znázorněné půdorysně a výškopis šrafováním. Díky této metodě a postupu jsou budovy, hradební opevnění, rokle, strže nebo vyvýšeniny mapou zachycené prostorově velmi dobře vnímatelné. Na pravé (východní) straně mapa zaznamenává spolu s ostatními obcemi i obce Líšeň a Židenice. Mezi těmito dvěma obcemi leží na mapě velmi dobře viditelné, jakoby plasticky znázorněné a nad Židenicemi se vypínající území dnešních Vinohrad. Západní okraj vyvýšené vinohradské plošiny je pokryt lesním porostem, směrem východním, k Líšni, lesní porost ustupuje polnostem. Mapa rytíře Collara dokládá, že ani v polovině předminulého století nebylo dnešní vinohradské území osídleno. 

Počátek trvalého osídlení Vinohrad – osada Hamburk  

K prvnímu dlouhodobému  osídlení alespoň části vinohradského prostoru došlo přibližně sto let po vydání Collarovy mapy - na počátku 40. let 20. století, za nacistické okupace naší země. Ono „řídké“ osídlení vinohradského území představovala kolonie domků, Brňany nazývaná Hamburk.. Tyto domy, obedněné dřevem, byly postaveny v době druhé světové války, někdy na počátku 40. let 20. století -zřejmě v roce 1943. Domky určeny pro vedoucí vojenské představitele a hospodářské a technické pracovníky nacisty vybudované továrny na letecké motory „Flugmotorenwerke Ostmark“. Továrna byla předchůdcem později slavného brněnského závodu Zetor Brno. Poněvadž většina obyvatel kolonie pocházela z Hamburku, počali Brňané tuto lokalitu nazývat právě podle tohoto severoněmeckého přístavního města. Rozsahem nevelká zástavba čítala něco málo přes čtyřicet dřevěných dvojdomků a přetrvala až do počátku 80. let 20. století, kdy ustoupila budovanému vinohradskému sídlišti. Na sklonku války, kdy bylo Brno bombardováno, byl spojeneckými bombami zasažen i Hamburk. Po skončení války a odsunu brněnských Němců byla kolonie krátká čas neobydlena a chátrala. Na přelomu let 1945/1946 se do domků v Hamburku počali stěhovat noví obyvatelé. Stali se jimi lidé postižení okupací a válečnými událostmi, bývalí vězňové nacistických káznic, koncentračních táborů, účastníci domácího odboje a vybombardovaní občané, kterým příslušné úřady přidělily domy v Hamburku k vytvoření nového domova. Tito obyvatelé počali zdevastovanou kolonii zvelebovat. Vybudovali zde kulturní dům i mateřskou školku, zvolili si vlastní samosprávu a žili též bohatým společenským a kulturním životem. To dokládá například činnost místního divadelního kroužku nebo folklorní skupiny. Proti rozhodnutí o likvidaci Hamburku, který měl ustoupit vinohradskému sídlišti, obyvatelé kolonie tvrdě protestovali i na příslušných úřadech v Praze.   Jejich zoufalé úsilí živené snahou zachovat, zachránit své domovy, bylo však marné. Kolonie dřevěných domků Hamburk žije dodnes ve vzpomínkách mnoha obyvatel Brna, kteří do zalesněných míst zvaných Akátky a Borky podnikali nedělní rodinné výlety. Cílem těchto vycházek se stávala  i restaurace, která zachovala do dnešních časů, když v poněkud jiné podobě. Dnes nese název Sherwood.

Pokus  o fašistický puč v lednu 1933 se odehrál na území dnešní městské části      

V době obléhání Brna Švédy se i východní předměstské části včetně dnešních Vinohrad stala centrem dějinných událostí národního ba evropského historického významu.  Podruhé se území Vinohrad dostalo  do širšího zorného pole dějin, tentokrát národních, na počátku 30. let minulého století, v čase první Československé republiky. Značně složitá hospodářská situace té doby, nazývaná světovou hospodářskou krizí, neminula ani mladý československý stát. Tvrdé sociální dopady, nezaměstnanost a další jevy radikalizovaly postoje mnoha tehdejších obyvatel země ke krajně pravicové či krajně levicové orientaci.  Pravicový radikalismus v prvorepublikovém Československu neslo především společenství československých fašistů. Od poloviny 20. let 20. století se roztříštěné fašistické skupiny postupně sjednocovaly do hnutí zvaného Národní obec fašistická, zkráceně NOF.  V čele onoho hnutí stanul rozporuplný člověk – politický dobrodruh a hochštapler, ale též legionářský generál a náčelník hlavního štábu československé armády Radola Gajda, vlastním jménem Rudolf Geidl. Od počátku 20. let minulého století se stal pro československé fašisty největším příkladem vůdce italských černých košil Benito Musolini. Musoliniho úspěšný pochod s jeho fassi di combatimente na Řím, uspořádaný 28. října 1922, spojený se státním převratem a následným uchopením moci, československé fašisty nesmírně fascinoval a především inspiroval. Když se i v sousedním Německu od přelomu 20. a 30 let dral víceméně úspěšně k moci militantní, šovinistický a na rasových základech postavený nacismus, odhodlali se i fašisté v Československu k obdobě Musoliniho římského tažení. 
Po delší přípravě způsobu provedení a vytipování místa k uskutečnění státního převratu padla volba na hlavní zemské město Brno.  Zde se fašističtí spiklenci, vedeni bývalým důstojníkem československé armády nadporučíkem ve výslužbě Ladislavem Kobsinkem a bratrancem generála Gajdy Duchoslavem Geidlem, hodlali zmocnit kasáren 10. pěšího pluku T. G. Masaryka v Králově Poli a Svatoplukových kasáren 43. pěšího pluku v Židenicích  a v nich uložené výzbroje a výstroje. Po obsazení obou kasárenských objektů zamýšleli ozbrojení fašisté táhnout na Prahu. V hlavním městě se hodlali zmocnit vlády nad zemí.  Obsazení kasáren a zahájení státního převratu bylo stanoveno fašistickým vedením na noc z 21. na 22. ledna roku 1933. Objektů Masarykových kasáren se podle plánu měly zmocnit fašistické skupinky z Tišnovska. V požadovanou dobu se však do Brna nedostaly a tak se dobrodružný podnik zúžil na přepadení kasáren 10. pěšího pluku v Židenicích. Těch se měla zmocnit pod velením Ladislava Kobsinka skupina asi třiašedesáti členů Národní obce fašistické z Bučovicka. Již před půlnocí, v soboru 21. ledna, dorazili fašisté z Bučovic s velkými obtížemi po sněhem zavátých silnicích až na Velkou Klajdovku nad Brnem. Dál autobusy kvůli závějím pokračovat nemohly. Zasněženým a členitým terénem dnešních Vinohrad, přes rokle a houštiny, se pučisté v prvních minutách po půlnoci v neděli 22. ledna spustili až k okraji Svatoplukových kasáren. V kasárenských objektech bylo tou dobou umístěno necelých 350 vojáků, převážně nováčků. Po krátké poradě s velitelem celé akce Kobsinkem v rokli nad kasárnami zahájili pučisté  v půl jedné, tedy vojenskou mluvou v 0.30 hodin, útok na židenická kasárna. Útok prováděli fašisté rozděleni do tří skupin. Zpočátku si vedli úspěšně. Obratně využili momentu překvapení a podařilo se jim odzbrojit a zajmout strážné. Pronikli i do některých kasárenských budov, zmocnili se munice a zbraní a jali se přemlouvat rozespalé vojáky, aby s nimi táhli na Prahu. Za to jim slibovali zvýšení denního žoldu na 5 korun. Neuspěli. Posádce se podařilo vyvolat poplach, zformovat se k obraně a přivolat pomoc četnictva a vojska z dalších brněnských útvarů. Prudká přestřelka posléze utichla a pučisté byli v prostoru Svatoplukových kasáren  postupně zatýkáni. Některým se podařilo uprchnout. Ovšem i ti byli pochytáni v roklích a v lesním porostu na území dnešních Vinohrad. Několik dnů pak vojáci v členitém prostoru zvaném Borky a Akátky sbírali prchajícími pučisty odhozenou munici a vojenskou výzbroj i výstroj. Tohoto materiálu se fašisté zmocnili ve skladech židenických kasáren v průběhu přepadení. Oběma velitelům řídícím puč – Kobsinkovi a Geidlovi - se podařilo uprchnout za hranice republiky. Přes Rakousko se dostali až do Jugoslávie, kde se ovšem vzdali jugoslávským úřadům a byli vydáni zpět do Československa.  Za židenickým případem, který se značnou částí odehrával právě na území dnešních Vinohrad, byla učiněna tečka v podobě dvou soudních procesů.  První soudní proces vedený u Státního soudu v Brně byl ukončen 27. června 1933. Pučisté v něm byli odsouzeni celkem k 47 letům a pěti měsícům těžkého žaláře. Pod silným tlakem veřejného mínění, které nebylo s trestem spokojeno, byl však soudní proces obnoven a postoupen k projednání Nejvyššímu soudu do Prahy. Jeho předseda 18. března 1934 vynesl nový rozsudek a zvrátil tak rozhodnutí Státního soudu. V zásadě byly tresty pučistickým vůdcům zdvojnásobeny.  Velitel  fašistického útoku na židenická kasárna Ladislav Kobsinek obdržel tehdy 12 let těžkého žaláře. Skončila tak dramatická událost, která mohla připomínat i komickou operetní frašku, nebýt smrti jednoho z fašistů Cyrila Seménka a těžkých zranění vojína Kindermanna a dvou fašistických útočníků Tomáše Jandy a Josefa Kotolána. Aféra odvíjející se před více než osmi desítkami let z velké části na vinohradském území dostala v našich národních dějinách pojmenování kobsinkiáda. I tak dramatické události kráčely územím Vinohrad. 

Stručně současností  brněnských Vinohrad

 S výjimkou kolonie Hamburk  nebylo území dnešních Vinohrad dlouhodoběji či dokonce trvale osídleno. Vše se změnilo na počátku 80. let minulého století, kdy se na plošině nad Brnem počala budovat tak zvaná obytná zóna, označovaná o něco málo později jako sídliště Vinohrady. Myšlenka vybudovat na východním okraji Brna mezi  Židenicemi a Líšní nové sídliště se zrodila někdy na počátku druhé poloviny 70. let. Tehdy ještě ony lokality Borky a Akátky tvořily z větší části zalesněné plochy  s přiléhajícími polnostmi. Vše se změnilo v září roku 1981. Od toho času bylo možné na území, jež bylo součástí židenického a maloměřicko-obřanského katastru a spadalo pod správu tehdejšího městského obvodu Brno IV, pozorovat přípravy rozsáhlé stavební činnosti i počínající stavební ruch. V oněch zářijových dnech roku 1981 totiž zahájila stavební firma Pozemní stavby Brno budováním inženýrských sítí  a pozemními pracemi rozsáhlou výstavbu  vinohradského sídliště.  Proč  budoucí sídliště obdrželo název Vinohrady se dnes můžeme již pouze dohadovat.  Jisté však je, že pojmenování bylo nejen šťastné, ale nepostrádalo též logickou vazbu na historickou skutečnost, že v této lokalitě kdysi vinice skutečně stály. Svědčí o tom například vinohradské tratě zvané dodnes V hlavách či Vinohrady nebo pojmenování ulice Viniční (dříve pod Vinohrady). Konečně – vinná réva se na vinohradských svazích , byť v menší míře, pěstuje dodnes.  Vlastní projektová příprava rozsáhlé stavby sídliště byla pochopitelně zpracována v patřičném předstihu.  Přesněji od roku 1987, kdy v ateliéru 01 dnes již neexistujícího projekčního ústavu Stavoprojekt  vznikala a vyvíjela se v myšlenkové, abstraktní rovině budoucí podoba vinohradského sídliště. Kolektiv autorů, v jejichž hlavách vznikal celý projekt, tvořili tehdy mladí brněnští architekti urbanisté – Architekt Jan Doležal, Miroslav Dufek, Aleš Janáček, Pavel Pešek a Vítězslav Vaněk. Výstavba vinohradského sídliště neprobíhala podle zamýšleného časového harmonogramu. Přestože první objekt byl dokončen v roce 1983, konečný termín výstavby Vinohrad, stanovený rokem 1988, dodržen nebyl. V uvedeném roce byla stavebně ukončena pouze bytová výstavba. Infrastruktura sídliště, tak zvaná občanská vybavenost včetně výsadby zeleně, se na Vinohradech budovala ještě v pozdějších letech. Tedy hodně dlouho poté, co se na sídliště přistěhovali jeho poslední obyvatelé. 
Významné změny do života vinohradských obyvatel vnesly společenské děje z přelomu 80. a 90. let minulého století. Takzvaná sametová revoluce roku 1989 přinesla kromě mnoha změn i změnu  správního uspořádání brněnských předměstských obcí a čtvrtí. Zlomovou událostí v dějinách Vinohrad se staly listopadové obecní volby roku 1990. Po těchto volbách byla územní správa (samospráva) města Brna rozdělena mezi 29 nově vzniklých městských částí. Jednou z těchto samostatných městských částí se staly též Vinohrady s vlastními volenými samosprávnými orgány – obecním zastupitelstvem, radou městské části a starostou. Prvním starostou městské části Brno-Vinohrady byl zvolen Milan Černocký ( starostou 1991-1998). Po něm obec v letech 1998 – 2002 spravovala starostka PaeDr. Ilona Sokolová. Od roku 2002 do současnosti stojí v čele městské části starosta PhDr. Jiří Čejka.  Podle posledního sčítání lidu v březnu roku 2011 žilo na brněnských Vinohradech 13 361 obyvatel, kterým je k dispozici pestrá nabídka služeb různých zaměření. Vinohradští občané se účastní kulturního a společenského života obce ve spolcích či občanských sdruženích. K velmi aktivním a úspěšným  občanským sdružením náleží například vinohradský Senior klub, folklorní soubory Honky tonk, Vinohraďánek, sportovní kluby a další. Velmi zdařile si vede kulturní a vzdělávací zařízení vinohradské městské části – Kulturní informační a vzdělávací centrum Brno –Vinohrady (KVIC). Od roku 2004 jsou Vinohrady vinařskou obcí, zapsanou v seznamu vinařských obcí  České republiky. V dubnu onoho roku byla totiž na území Vinohrad, v trati V hlavách, vysazena obecní vinice, spravovaná občanským sdružením Vinohradský hrozen. Tradice vína, vinařství či vinohradnictví je v obci velmi silná. Velká část obyvatel Vinohrad totiž pochází z vinařských obcí jižní Moravy.  V obci se každoročně pořádá jedna z největších výstav vín na Moravě pod názvem Vinohradská výstava vín. Symbol vína se promítá i do znaku Vinohrad, který obec používá od roku 1992, též jej nese vlajka Vinohrad. Vlajku používají Vinohrady od roku 1996. Znak i vlajka jsou významnými a zároveň též pohlednými atributy samosprávného postavení brněnských Vinohrad.    
                                                                                                                         Jiří Čejka